Bolest

Ach zkouškové, letošní semestr je zvlášt náročný a do toho se mi ozve tak ukrutná bolest zubů. Po týdenním trápení jsem objednaná k zubaři, tak těžce se soustředí na učení... Konečně, pondělí snad úleva od bolesti a já konečně budu v noci klidně spát... Překvapení, naopak... zubařka dost razantně zakročila a bolest se stupňuje, ujistila mě, že to bude lepší, ale chce to čas. Zavřela jsem tedy dveře ordinace a otevřela krabičku Ibalginu. Ach... z očí mi tečou slzy tou bolestí... Každopádně v duchu si říkám, Pane Ty víš, za koho tak trpím, tak prosím použij si mou bolest a proměň ji v radost.

Nějakou dobu přemýšlím o smyslu své práce. Jistě, práce ve speciální základní škole zní jako smysluplná. Ale, kde je ten smysl? Vždyť život těch dětí je tak krátký... Nikdy nepochopí tento svět, nikdy nebudou umět číst, psát... nikdy neřeknou, že mě mají rády... nikdy mě nechytí za ruku... Tak kde je ten smysl...

Sedím na zastávce a vyhlížím autobus do práce. Snažím se aspoň trochu myslet na něco jiného než na tu příšernou bolest celé čelisti. Do autobusu přisedá jedna starší paní z naší farnosti. Vykládáme si a ptá se mě, kde pracuju... Chvíli mě poslouchá a pak dodá: " Však se neboj, Pán Bůh si všecky Tvé dobré skutky pamatuje, pro něj to má smysl. A pro Tebe taky, však si stavíš schodečky do nebe a třeba nejen pro sebe..." Moudrá to babička. Celých dvacet minut v autobuse bylo tak uvolňujících. Jistě, ta bolest zubů nebyla menší, ale najednou to všechno dostalo nový smysl.

Kdyby mě nebolely zuby, nikdy bych tato povzbuzující slova neslyšela. Kdybych tyto slova nikdy neslyšela, nemohla bych nikdy napsat tento článek. A kdybych tento článek nikdy nenapsala.... ..."stavíš si schodečky do nebe a třeba nejen pro sebe." :-D